Honzova zpověď

Brussels Airport Halfmarathon - 28. října 2018

Ahoj kamarádi

Přemýšlím, jak bych nejlépe začal, tak možná tím, že jsem dnes celkem důstojně oslavil 100 let naší republiky.

Všechno začalo zhruba před rokem, kdy jsem se jako divák kochal pohledem na běžce půlmaratonu v Bruselu. Jak jsem už dlouho neběhal (což bylo zaviněno několika důvody počínaje mou leností, problémy se zády, pak asi zase tou leností, změna zaměstnání - ne uplně změna ale posun o cca 900 km směrem na západ, atd atd) tak na mě ta atmosféra zapůsobila tak, že jsem si řekl, že bych si půlmaraton za rok zaběhl také. No a bylo to.

Někdy letos v dubnu jsem si zaplatil startovné s tím, že začnu trénovat. Předtím jsem od 1. listopadu 2017 začal pracovat na změně svého životního stylu, jídlo, pohyb (ne běhání), což krásně zapůsobilo a já jsem byl najednou o 10kilo lehčí. To Se-to začne pěkně od jara běhat...(no ten Japonec Seto asi běhal, ale já ne).

A čas běžel a najednou bylo léto a ta krásná 35 a vícestupňová vedra, a to jsem byl rád, že jsem se dostal alespoň ke svému cvičení. Najednou konec srpna, pak září (a moje zkušené běžecké já mi radilo, hele jako teď už bys měl vážně začít běhat, leč já neposlouchal) a říjen. Když už jsem chtěl konečně začít, řízl mě doktor do břicha a pak mi to zase zašil a prý žádný pohyb, no a byl jsem totálně v ..., no víte kde.

Teď bych si asi od všech běžců zasloužil pořádnou nakládačku nejen slovní, ale i nějaký ten pohlavek. Sám jsem toho naběhal dost na to, abych věděl, že trénink je základ. No a abych nechodil kolem horké kaše, kterou jsem si dnes ráno uvařil (rýžovou), tak jsem jí radši snědl a vyrazil na start "Brussels Airport Halfmarathon". Bez jediného běžeckého tréninku (to se nechlubím, to zdůrazňuji aby bylo jasné všem, jaké jsem pako) jsem si šel střihnout půlmaraton. Poslední takový běh jsem absolvoval v roce 2015 (běh na Milešovku, ale to byla srdcovka a půl závodu se jde). 

Jako čekal jsem dvě varianty. První že to nějak uběhnu (s limitem do 2:30) a druhý, horší, že mě to někde sundá (to jsem fakt nechtěl). 

Atmosféra na startu byla skvělá, běželo něco kolem 7000-8000 běžců. Nasoukal jsem se do posledního koridoru a tam potkal vodiče s cedulí 2:10 (6:09/km). Ty jo, nevím, mám to zkusit? No a aby toho v mojí hlavě nebylo málo, tak se mi ještě začalo chtít na wc. Byl jsem předtím už asi 4x, nějak moc jsem asi vypil a navíc byla trochu kosa, něco kolem 6st (alespoň jedna pozitivní věc). Tak to holt vydržím a v nejhorším to pořeším někde na TOI-TOI nebo STROM-KEŘ.

10, 9, 8.........2,1, START, no znáte to, po cca 15minutách jsem překonal startovní čáru a hurá na to. Nehodlám to tu do detailu popisovat, ale prvních 9km naprostá pohoda. Fyzička bez problému (díky Tomáši Jehličkovi mému "osobnímu trenérovi"), tělo OK, tempo ušlo. Každých 2,5km voda, takže do 9km jsem to vydržel a pak jsem běžel do lesa (naštěstí jsme zrovna probíhali krásným parkem Bois de la Cambre a navíc jsem nebyl jediný, kdo potřeboval). No a vodičí na 2:30 se mi vzdálili. Když jsem opět vyběhl, byli na dohled, tak jsem se rozhodl, že je dohoním (tady si zase dovolím vsuvku, zkušení běžci teď začínají tušit, jak tohle asi dopadlo). Trvalo mi to cca 2km, než jsem je dohnal, přičemž jsem se lehce "utavil". No lehce, jak to říci, začala mě "tahat" zadní strana stehen a trochu třísla - to je právě z toho předešlého neběhání. Takže vodiče jsem dohnal, nicméně jsem musel zvolnit tempo. A pak to začalo. 

Ještě do 15km to celkem běželo, ale mezi 15-17km jsem myslel že to nedám, ale opět jen kvůli té bolesti nohou. Na 17km naštěstí nepřišla zeď (nepřišel ani kolega Petr povzbudit, i když sliboval, no ale vlk taky sliboval, že?) a já se sunul pomalejším tempem dál.

Od 18km do cca 19,5km to bylo do kopce ale kurva do kopce (pardon, já nechtěl napsat kurva). Nahoře mě přivítal polní maršál Montgomery a říkal "hele ten kousek, to už dáš, ne?". Já už jsem viděl cíl, tak to mě trochu namotivovalo k tomu, abych to doběhl.

Jakmile jsem vběhl do "Parc du Cinquantenaire", kde byl start i cíl celého závodu, už to byl jen kousek a všichni povzbuzovali. Nejednou jsem zaslech "Allez Jan!" a tak jsem to prostě doběhl. Před cílem jsem symbolicky zvedl ruce a poděkoval k nebi (nevím komu, ale zem jsem líbat nechtěl, to už bych se pak nezvedl). Na časomíře bylo 2:35, tak jsem si spočítal, že můj čas bude něco kolem 2:20 a to mě celkem potěšilo.

No co říci na závěr? Vím, že takhle se to nedělá a nikomu to nedoporučuji. Zatím chodím, ale nevím, jak to bude zítra. Nohy jsem v rámci možností po běhu protáhl, tak snad ráno vstanu z postele. Pokud jste si to přečetli celé, tak vám děkuji a jestli mi chcete nandat, tak mě nešetřete. Díky všem a krásný zbytek víkendu. Půlmaraton jsem dal za 2:20:57 což je sice daleko za mým osobním rekordem, ale předčil jsem svoje vlastní očekávání. 

Restart

Ahoj kamarádi zlatí,

nějak jsem zaspal a dlouho jsem nic nenapsal, ale měl jsem k tomu svoje důvody. Zrovna jsem si četl poslední článek, kdy jsem se chystal na maraton, ale moje tělo se nakonec rozhodlo jinak. Začal jsem mít problémy s nohou, konkrétně s kotníkem, který mi otékal bez zjevných důvodů a bolesti. Dal jsem si tedy nějakou chvilku oraz, v létě jsme najezdili několik kilometrů na kole s rodinkou a do konce roku 2014 se mi to už rozběhat nepodařilo. Od srpna do konce roku jsem naběhal sotva 150 km, ale nechal jsem nohu odpočívat.
Protože jsem nechtěl totálně zakrnět, začal jsem navštěvovat v Hammerstrength Fitness kruhové tréninky, abych to svoje tělo trochu zkulturnil. Vydržel jsem do března 2015, kdy jsem vyrazil opět na "rehábku" do Františkových lázní. Myslel jsem, že to zase rozběhám, ale tělo opět prohlásilo "stop hochu", tentokrát to ovšem byla ploténka. No paráda, to už si asi nezaběhám. Ale nic se nemá vzdávat, že?
Do toho ještě přišlo stěhování z Oseka do Prahy, takže léto jsem si opravdu užíval a to nejen díky těm super teplotám, které vloni vládly. Říkal jsem si, jak pěkně shodím pár kilo, když budu takhle makat, ale opak byl bohužel pravdou. Kila šla pěkně nahoru. Milešovka(p) jsem 28. září 2015 statečně u-šel-běhl s trekovými holemi v celkem rozumném čase 2:34:02 (při běhu to bylo 2:07, 2:06 a 2:14 ve třech předchozích ročnících). To víte, že mi to nedalo a ze začátku jsem trochu běžel (asi prvních 9 km), pak když už to nešlo jsem to vzal rychlou chůzí a nakonec jsem na vrcholek Milešovky dopajdal. Konec roku 2015 byl také spíše o klidu a vyběhl jsem opravdu jen sporadicky, když už jsem to vážně nemohl vydržet a potřeboval jsem vyvětrat hlavu.
Leden 2016 jsem ještě nechal své nohy a tělo v klidu možná taky proto, že jsem potřeboval pořešit zaměstnání. Od 1. února jsem nastoupil na 4 měsíce "do školy" na angličtinu a tady se to asi konečně rozhodne. Když to jde, vybíhám na kratší vzdálenosti cca 4-5 km a uvidíme, jak to půjde. 5. března v sobotu mě čeká Kbelská desítka, ale to opravdu nebude o závodění, ale opět o "nasátí" té správné běžecké atmosféry a třeba i nějaké té další motivace.
To by bylo asi vše k mé dnešní zpovědi. Uvidíme, jak to nakonec všechno dopadne. Těším se na vybrané závody a na to, že se opět potkám s přáteli a kamarády. Třeba i s někým z Vás.

Mějte se fajn a dobrou noc.

Maratonská příprava - díl druhý

Zatím to jde celkem dobře. Boty ještě drží pohromadě, ale dlouho už asi nevydrží. Navštívil jsem ortopeda a brzy si půjdu vyzvednout nové vložky do bot, a to zase bude utrpení, než je trošku "ošlapu". Nové boty zatím vyhlížím, ještě jsem si nevybral. Uvidíme, jak to půjde dál.

Shrnutí:

Týden čtvrtý - 23. - 29. 6. 2014

Tento týden jsem vynechal jeden trénink (8,5 km s intervaly), jinak jsem vše opět dodržoval. Sobota 13 km a neděle 18 km mi docela dalo zabrat, ale je to ve velice pohodovém tempu. Navíc jsem v neděli musel nečekaně do práce, takže jsem si těch 18 km střihnul v Praze.

Za čtvrtý týden - 46 km.

Týden pátý- 30. 6. - 6. 7. 2014

Úterý, středa a čtvrtek celkem bez problémů. V úterý tempový běh, středa a čtvrtek pomalý běh s intervaly a na víkend opět nálož. Sobotních 13 km v mírném dešti, cestou jsem potkal i jednoho běžeckého kamaráda. Alespoň jsem se necítil jako blázen sám. A na závěr týdne nedělní dvacítka. K tomu ješte pak večer pomalý výklus s Renčou 5 km.

Za pátý týden - 64 km.

Týden šestý - 7. - 13. 7. 2014

Tentokrát opět jeden vynechaný trénink (ve středu 3,15 km), ale i tak slušná porce kilometrů. Zakončení týdne v podobě sobotních 11 (a půl) km (doplněno ještě o odpoledních 25 km na kole - letos poprvé. Ano, v neděli se mi dobře sedělo) a v neděli 18 km opět po Praze. Pomalu si začínám vyhledávat delší trasu, protože za 14 dní mě čeká první dlouhý běh na 32 km. Snad to přežiju.

Za šestý týden - 46 km.

Maratonská příprava - díl první

Začínám nový seriál, který bych rád ukončil 19. října 2014 v Drážďanech uběhnutím svého prvního maratonu. Nebudu tady zatím polemizovat o nějakých časech (je jasné, že bych to chtěl dát do 4 hodin) a radši si ten trénink budu užívat, a doufám, že si pak užiji i samotný Maraton.

Sice jsem se ještě tak úplně nepřihlásil, ale zatím jsem stále rozhodnut, že to udělám v červenci (50 euro je 50 euro). Na Endomondu jsem si nechal vygenerovat tréninkový plán na 20.týdnů, a teď mi nezbývá nic jiného, než ho dodržovat a běhat a běhat a běhat...Samozřejmě, že to občas "konzultuji" s tréninkovými plány na www.bezvabeh.cz.

Pondělky a pátky mám volné, a ostatní dny běhám - tedy 5x týdně.

Týden první - 2. - 8. 6. 2014

Abych pravdu řekl, tak tento týden jsem úplně striktně nedodržel. Byl jsem darovat krev, do toho výlet, ale sobotu a neděli jsem poctivě běhal. V sobotu na Barefoot runu v Praze a v neděli pěkných 18 km volně. 

Za tento týden - 39 km.

Týden druhý - 9. - 15. 6. 2014

Pondělí volno a úterý jsem vynechal. V plánu jsem měl Cooper test, ale ten jsem si dal ve čtvrtek v rámci přezkoušení z TV (mimochodem 2,65 km). V sobotu jsem si "střihnul" Jezerní běh na 16 km s docela slušným (na mě) tempem 5:19 min na kilometr, a dokonce jsem se zvládl umístit na 29 místě z asi 113 doběhnuvších mužů. V neděli jsem pak jen doplnil lehkým výklusem o dalších 13 km. 

Za druhý týden - 48,5 km.

Týden třetí - 16. - 22. 6. 2014

Jelikož tento týden jsem působil coby "muž v domácnosti", měl jsem dost času konečně splnit 100% naplánovaného běhání. V úterý tempový běh, ve středu lehce s pár rychlými úseky, čtvrtek jen lehce, sobota 6 km a neděle 19 km, ze kterých bylo nakonec 20,5 km, protože jsem trochu zabloudil. I to se stává. Nejhorší z tohoto týdne byl asi čtvrtek, kdy jsem šel běhat třetí den po sobě. Sice to bylo jen něco kolem 5 km, ale zdálo se mi to nekonečné. No a ještě v sobotu jsem se rozhodl, že otestuji zátěže na nohy, které jsem si koupil asi před 3 lety. Myslím, že to nebyl úplně nejlepší z mých nápadů. Pěkně jsem si odřel kotníky a dnes to při těch 20 km bylo znát. Taky jsem měl nohy zalepené pomalu kolem dokola. 

Za třetí týden - 50,8 km.

Co je nového..?

Ahoj, dnes jen pár slov, vět, možná odstavců o tom, co se událo od Karlových Varů.

Mezinárodní den dětí - 1. června 2014.

Tento den jsem samozřejmě oslavil a to jak jinak, než během. Zajel jsem si do obce Roudníky na Desítku s Mumií kolem Milady. Nebyla to tedy úplně celá desítka, ale dle pořadatelů - EC LOKOMOTIVA MUMIE ÚSTÍ NAD LABEM - měl okruh kolem jezera Milada 9,8 km.

Počasí bylo krásné a slunečné (bez opalovacího krému jsem si na to doma odpoledne vzpomněl). Start závodu byl v 10 hodin a zúčastnilo se ho 136 závodníků. Před startem jsem se ještě potkal a seznámil s kolegyněmi a kolegy ze Spony, kterých tam nebylo málo. 

Čas jsem nějak extra neřešil. Chtěl jsem prostě běžet, jak to půjde a možná i rychleji. Začátek jsem rozběhl celkem pohodovým tempem a asi po 15 minutách jsem postupně zkoušel zrychlovat. Bylo docela teplo, ale určitě to nebylo 36stupňů, které zrovna na dnešek předpovídají. To bych se asi upekl. Endomondo jsem tentokrát nezapínal, protože jsem s sebou nechtěl tahat žádnou zbytečnou zátěž. Dokonce jsem i klíče od auta na poslední chvíli uložil u Petry, která nás na kole přijela povzbudit.

Běželo se docela dobře, jen mě trochu demotivoval ten výhled na to, co mě ještě čeká. Na tomto okruhu bylo totiž vidět téměř celou trasu. Zhruba v polovině jsem dostal trochu vody a pak už jsem se vracel pěkně zpátky do cíle. Kopeček, který pořadatelé slibovali, a kterého se někteří, mě nevyjímaje, báli, nebyl nijak hrozivý, takže jsem ho téměř ani nepostřehl. A najednou tu byla poslední zatáčka a cílová rovinka. A k mému úžasu se hodinky zastavily na čase 48:28. Poslední měřenou desítku vloni v srpnu jsem měl 52:04, takže jsem byl nejen překvapený, ale i spokojený. Za pár týdnů - 22.6.2014 - si to ještě jednou zkusím prověřit na další, tentokrát Ústecké desítce s Mumií.

Další oslava dětského dne - charitativní běh

Prague Barefoot Run - 7. června 2014 - Ladronka

Oproti minulému roku bylo počasí naprosto opačného rázu. Zatímco vloni na nás po celou dobu padala voda, tak tentokráte jsme se koupali ve slunečních paprscích (a vlastním potu). Hanka (moje dcera) se rozhodla, že letos poběží se mnou. Nevím, jestli toho teď nelituje, ale doufám, že ne. 

Slunce opravdu slušně připalovalo, takže jsme se po příjezdu na Ladronku schovali pěkně ve stínu a vyčkávali jsme start závodu. Na pódiu se zatím střídaly celebrity. Nejdříve zpověď zástupkyň České Miss a těsně před startem i rozhovor s patronkou závodu Bárou Špotákovou, která poté závod odstartovala. Když jsme se rovnali na startu, zjistili jsme, že asfaltový povrch není zrovna studený. Byli jsme rádi, že jsme mohli vyběhnout. Přestože většina běžců zamířila na chladnější trávu, my jsme hrdě běželi po asfaltu. No asi to nebyl úplně nejlepší nápad pro někoho, kdo není zvyklý běhat na boso. Po chvíli jsem to i já vzdal a z rozpáleného povrchu jsem přeskočil do trávy. Hanka mě následovala, ale přibližně po 1km začala kulhat. Už jsem měl strach, že jí píchla včela, nebo vosa a nebo že si snad něco zapíchla do nohy. Nakonec to nebylo ani jedno z toho, ale byl to puchýř. Celý běh tedy nedoběhla, takže jsem to statečně doběhl alespoň já. Nakonec také s jedním malým puchýřem, ale nic strašného to nebylo (nedělní ranní výběh 18km byl v pohodě).

Poté, co jsem doběhl jsme s Hankou zašli ke zdravotní službě. A nebyli jsme sami. Pár lidiček už tam s podobným problémem postávalo, někteří dokonce s prasklými puchýři a krvavými chodidly. To jsme na tom byli ještě dobře. Já jsem vlastně v tuto chvíli o svém puchýři ještě nevěděl.

Celkově byla akce pěkná, počasí krásné, jen to tentokrát bylo pro opravdové Barefoot běžce. Nicméně mě to od běhání naboso neodradilo a příští rok se po Ladronce proběhnu určitě znovu. 

Karlovy Vary - nebe, peklo, ráj...?

Sobota, 24. května 2014, 14:00 hodin - příjezd do Karlových Varů. 

Z Oseka jsme vyráželi kolem 12:30 za celkem slušného počasí, které se nám cestou postupně začalo kazit. Než jsme dosáhli cíle, začalo pršet. Zaparkovali jsme a byli jsme nuceni vyčkat, až se to trošku zlepší. Samozřejmě že nikdo z nás neměl deštník, natož pláštěnku. Tentokrát výprava sestávala z těchto členů - Renča, Hanča, Venda (všichni připraveni na rodinný běh - i kdyby trakaře padaly) a půlmaratonci Šárka a já.

Zhruba po půl hodině déšť trochu zvolnil, a my jsme se mohli vydat směr Expo. Po cestě jsme nakoupili nějaké deštníky, pláštěnku a pár dalších zbytečností. Ihned poté přestalo pršet. V poklidu jsme dorazili do EXPA a vyzvedli si čísla jak na rodinný běh, tak na půlmaraton. Mezitím opět začalo pršet. A vydatně. Nezbývalo nám nic jiného, než čekat, až to přejde. Chvílemi se zdálo, že to už už přestane, ale bylo to opravdu jen zdání. Meteorologické předpovědi od naší rosničky Báry (za pomoci Aladina) hlásily, že pršet přestane někdy kolem 18 hodiny. Protože se blížila doba startu rodinného běhu, vyrazili jsme tam. Tedy všichni kromě mě. Já jsem zamířil kousek za start doufaje, že něco vyfotím. Déšť mezitím začal pozvolna ustávat. Nakonec to tedy bylo tak, že rodinný běh startovali běžci za lehkého deštíku a dobíhali již za slunečního svitu. Konečně tedy přestalo pršet, slunce se na nás usmálo a téměř okamžitě začala teplota vzduchu stoupat.
Nás čekala ještě jedna cesta k autu (cca 1km), kde jsme odložili přebytečné věci. Já se Šárkou jsme se pomalu začali chystat na náš běh. Převlečení do sportovního a lehké rozklusání zpět k hotelu Thermal. Tam jsme se potkali se Štěpánkou a Bárou, provedli jsme poslední poradu před během a šli jsme na to.
Plán byl jasný. Rozběhnu to s vodičem na 2 hodiny, a když v polovině závodu budou síly, zkusím zrychlit, a možná že se do cíle dostanu do 1:55:00. Věřil jsem si na to. Vodiči Martin Ševčík a Štěpán Boháček opět nezklamali. Byla s nimi sranda již od začátku. První pokřik na kilometru č.1 - "už jen dvacet" byl velmi motivující. Hned se mi běželo lépe. Jelikož tentokrát chtěli vodiči běžet na reálný čas, tak ze začátku bylo tempo oproti plánu maličko svižnější. Před první občerstvovací stanicí jsme dohnali ztrátu cca jedné minuty. "Bude občerstvení, je to zadarmo, naberte si co unesete a vezměte i něco pro rodinu" - další užitečná rada od skvělých vodičů. To už jsme se vraceli zpět do centra a za chvíli jsme již byli na kolonádě.
Někde mezi sedmým a osmým kilometrem na mě čekala podpora. Zamávali mi, já jim také, a běželo se dál. Proběhli jsme tunelem, pak mírný kopeček, občerstvení a poté jsem pomalu začal zrychlovat. Tedy snažil jsem se. Do desátého kilometru to celkem šlo. Tahák, který jsem měl na ruce mi říkal, že čas je dobrý, takže jsem ještě maličko přidal. Slunce hřálo vydatně a zrovna v tuto dobu se běželo na celkem otevřeném prostoru, takže se nebylo ani moc kam schovat. Cesta pokračovala kolem dostihového závodiště a kilometry 10-15 mi utekly celkem rychle. Dokonce nejrychleji z celého závodu. Krize na patnáctém kilometru se tentokrát nedostavila, ale už jsem se těšil, až poběžím kolem značky 17 km, kterou jsem viděl při příchodu k Expu a věděl jsem, že to bude chvíli z kopce. Proběhl jsem v blízkosti startu/cíle, kde zrovna vyhlašovali Ondru Fejfara jakožto nejlepšího českého běžce. Mě do cíle zbývaly ještě cca 4 km. Stačil jsem ještě zaslechnout první tóny naší hymny a už jsem opět svištěl z kopečka a tam na mě znovu čekalo menší povzbuzení. Pak už to ubývalo rychle. Před 19 km otočka, kolonáda, 20 km, tunel, poslední kopeček, hurá dolů, zahnout vlevo 21 km a cílová rovinka. Ještě před odbočením do cílové rovinky jsem věřil v čas 1:55 a možná lepší, ale nakonec to bylo 1:55:17 - osobák z Ústí nad Labem byl tedy pokořen o 2:38 min.
Než jsem se rozkoukal, byl jsem obrán o čip, ale jako kompenzaci jsem dostal medaili, termofólii a něco k pití. Byl jsem rád, že už to mám za sebou. Sešel jsem se s podpůrným týmem, udělali jsme pár fotek, došel jsem si pro nealko pivko a čekali jsme až doběhne Šárka.
Kde se vzala, tu se vzala Štěpánka, tož jsme si vzájemně blahopřáli k dokončení. Stále jsem byl ještě v euforii a vše bylo skvělé. Prošli jsme na druhou stranu, dál od mumraje lidí a čekali jsme. No a najednou z ničeho nic se mi udělalo špatně. Točila se mi hlava, začal jsem se potit (a to řádně) a celkově mi nebylo do zpěvu. Bylo to asi 20 minut po doběhu. Chvíli jsem si musel sednout, než to přešlo. Mezitím došla Šárka a pomalu jsme se začali přesouvat zpět k autu. Slunce se schovalo a začalo se ochlazovat. Dorazili jsme k autu a vyjeli směr Osek. Já jsem chtěl zakousnout bagetu, ale zvládl jsem jen jedno sousto. Nějak jsem neměl chuť (no a teď mě napadlo, že ta bageta ještě leží v autě, snad už neutekla).
Řídit jsem vydržel asi 10 km a ten hnusný stav, který jsem popisoval výše se dostavil podruhé. Musel jsem zastavit, Renča vzala řízení za mě, já jsem se tak nějak vydýchal na čerstvém vzduchu a opět jsme jeli. Tento stav se opakoval ještě dvakrát. Povím Vám, nic příjemného to nebylo. Nevím, jestli jsem byl přehřátý, nebo zda to byla únava, ale příjemné to nebylo. Na trati jsem přitom pravidelně pil, chladil jsem se vodou, tak nevím. Možná za to mohla i ta vyšší vlhkost vzduchu. Po dojezdu domů jsem si dal vývar a pak už to bylo dobré. Něco jsem pojedl a už se mi ta motanice nevrátila.
Karlovy Vary jsou krásné město, a já doufám, že příští rok se znovu na půlmaraton vrátím. Mějte se všichni krásně, běhejte pro radost a užívejte každý den.

Komáří vížka - ty jo, to je výška

V sobotu 17. května jsem se dobrovolně dostavil do Krupky k základní škole, abych se spolu s dalšími 39 běžci pokusil zdolat 5,5 km dlouhou trať s úžasným převýšením 507 metrů, která vedla po silnici. Počasí nebylo vskutku ideální a chvílemi to připomínalo spíše podzim, než jaro. Mraky nad námi a celkem silný vítr proti nám vyvolával v nejednom běžci obavy, jak to asi vypadá nahoře?

Kromě běhu se ve stejný den konal i závod kol, který startoval v 10:45 a my běžci jsme vybíhali minutu po nich. Před startem jsem od zkušenějších dostával rady, hlavně nepřepálit začátek, který měl být (a taky že byl) nejhorší. Podle zjištěných údajů první kilometr stoupá o 130 metrů. Nevím, jak se mi to povedlo, ale tento kilometr jsem měl nejrychlejší (7:25 min/km - haha). A jak to tak bývá, asi jsem se tím řádně utavil, neboť poté se mi extra dobře neběželo. Navíc protivítr, který místy dosahoval takové rychlosti, že jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli běžím dopředu, nebyl taky nic moc.

Ale co, Honziku, jednou ses zapsal a vyběhl jsi, tak i doběhneš. Když mě předběhl jeden z běžců, zavěsil jsem se za něj a chvíli jsem si nechal rozrážet vzduch. Naštěstí pro mě neběžel moc rychle, takže jsem se za ním celkem dlouho držel. Chvílemi jsem ho sice předbíhal, ale pak zase vzal on mě. Byl to takový náš soukromý boj. A cesta vedla stále nahoru (kdo by to čekal, že?).

Když mi do cíle scházel přibližně kilometr, začali se v protisměru postupně objevovat běžci, kteří to již zvládli, a byli na výklusu směrem dolů. Samozřejmě, že mě jako správní kolegové a kamarádi povzbudili.

Doběhl jsem k parkovišti, pak doprava a posledních pár stovek metrů a již tu byla cílová rovinka. No rovinka, on to v tomto případě byl spíše takový cílový krpálek, ale to už člověk prostě musí doběhnout. 

Po doběhu jsem dostal něco malého k pití, sušenku a pak vzhůru dolů. Měl jsem štěstí, takže jsem se svezl s novými kamarády Honzou a Karlem - díky ještě jednou za svezení, kluci.

Nakonec jsem se tedy do cíle dobelhal na 33. místě, což není zrovna nejlepší umístění, ale na příští ročník alespoň vím, co mě čeká, a věřím, že si čas 0:41:13, a snad i to umístění, vylepším.

Už se řítím do cíle